Užívání a nadužívání znaleckých posudků v rámci civilního řízení

Právní rámec a případné komplikace

Navzdory míře užívání znaleckých posudků v civilním řízení, je právní úprava vztahující se ke znaleckým posudkům obsažená v občanském soudním řádu[1] („OSŘ“) poměrně stručná[2]. Ustanovení § 127 odst. 1 OSŘ stanovuje základní předpoklady pro stanovení znalce soudem v rámci soudního řízení. Dle daného ustanovení platí, že soud by měl ustanovit znalce v případech, kdy rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí a jestliže pro složitost posuzované otázky není postačující užití odborného vyjádření (popřípadě jsou zde pochyby o jeho správnosti).

V ust. § 127 odst. 2 OSŘ jsou pak upraveny podmínky pro zpracování tzv. revizních znaleckých posudků. Revizní znalecký posudek by měl dle zákona být zpracováván v případech, kdy je nutné nechat přezkoumat závěry jednoho znalce znalcem jiným (a to z důvodu pochybností o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný). V praxi se často nechávají zpracovávat revizní znalecké posudky v případech, kdy obě strany sporu předloží soudu své, respektive jimi objednané znalecké posudky, ve kterých znalci dospěli k odlišným závěrům. Judikatura[3] v této souvislosti dovozuje, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Soudy[4] současně dovodily, že pokud soud dané rozpory mezi znaleckými posudky neodstraní, má uvedené za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

V praxi často nastávají situace, které mohou zpracovávání znaleckého posudku pro účely soudního řízení značně zkomplikovat. Jednou z nich je již výše zmíněná „napadnutelnost“ znaleckého posudku posudkem jiným (předloženým jiným účastníkem), což může vést k nutnosti zpracování revizního znaleckého posudku, a tedy významnému prodloužení celého řízení. Další a poměrně obvyklou komplikací je situace, kdy znalec zpracování posudku odmítne (ať již z nedostatku času či jiného důvodu). V takovém případě je soud povinen najít jiného znalce, což opět vede k prodlužování celého řízení, a to i s ohledem na nynější nedostatek soudních znalců[5].

S tímto souvisí další potenciální komplikace spočívající v nedostatku odborníků zaměřených na projednávanou problematiku. V praxi tak může nastat situace, kdy projednávaná odborná otázka bude natolik specifická, že k jejímu řádnému zodpovězení bude kvalifikována pouze hrstka soudních znalců s tím, že účastníci tyto odborníky vyčerpají v rámci jimi předložených znaleckých posudků. Soud tak může mít potenciálně problém se zadáním revizního znaleckého posudku, neboť se již nebude mít na koho obrátit, což může mít za následek nemožnost přezkumu závěrů znalců.

Nadužívání znaleckých posudků

S výše uvedeným nedostatkem soudních znalců pak souvisí určité nadužívání institutu znaleckého zkoumání ze strany soudů. Soudy totiž mnohdy přistupují k ustavování znalců v případech, kdy takovýto postup není vhodný, a to zejména s ohledem na časovou a finanční náročnost zpracování znaleckého posudku a s tím související zásady hospodárnosti a rychlosti řízení.

Při rozhodování o tom, zda nechat zpracovat znalecký posudek, musí soud posoudit nejen potřebu odborného posouzení, ale také náklady a časovou náročnost, které s tímto krokem souvisejí. Soud by měl dle názoru autora důsledně zvažovat, zda je odborné posouzení nezbytné pro objasnění věci, a to nejen v případech, kdy je otázka odborného posouzení jednoznačná nebo je k dispozici dostatek jiných již předložených důkazů, ale i v případech kdy takovýto postupu nedává s ohledem na hodnotu předmětu řízení smysl.

V praxi se totiž lze poměrně často setkat se situacemi, kdy soudy přistupují k zadávání znaleckých posudků v případech, kdy se náklady na zpracování znaleckého posudku rovnají, popřípadě dokonce podstatně převyšují hodnotu sporu, respektive výši předmětu žalovaného plnění. Lze samozřejmě pochopit, že soudci nemohou disponovat dostatkem odborných znalostí ke všem možným přezkoumávaným oblastem. Na druhé straně však nedává smysl nařizovat znalecký posudek například ve sporu o 30 tisíc Kč, když náklady na znalecký posudek budou činit 50 tisíc Kč. Takovýto postup by dle autora tohoto článku byl v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a s ohledem na aktuální situaci a vytížení většiny soudních znalců i se zásadou rychlosti řízení. V těchto případech by soudy měly více vycházet z jiných důkazů, jsou-li k dispozici, popřípadě využívat spíše institut odborných vyjádření.

V této souvislosti je vhodné podotknout, že „hrozba“ soudu o nutnosti zpracování znaleckého posudku, kterou soudy mnohdy předloží stranám v rámci svého předběžného právního posouzení, může představovat poměrně účinný nástroj, jak strany přimět k uzavření smíru.

Závěr

Znalectví a znalecké posudky mají v civilním řízení zcela zásadní a v mnohých případech naprosto nenahraditelnou roli. Soudy by však měly postupovat uvážlivě při posuzování nezbytnosti ustanovování znalce a například v situacích, kdy náklady na znalecký posudek převyšují hodnotu sporu, vycházet spíše z jiných důkazních prostředků.

Nadužívání znaleckých posudků, zejména v situaci, kdy je soudních znalců nedostatek, může vést ke zbytečnému prodlužování řízení a zvyšování nákladů. Znalecký posudek by měl být především prostředkem pro objasnění složitých otázek vyžadujících asistenci odborníka, a nikoliv automatickým krokem soudu, který se ustanovením znalce do jisté míry může zbavovat své odpovědnosti za samotné rozhodnutí ve věci.